Zámek Peleș

Zámek Peleș: Klenot rumunské koruny a mistrovské dílo evropského romantismu v srdci Karpat

Nad městem Sinaia, tam kde prudké vody řeky Peleș stékají z masivu Bucegi v Karpatech, se tyčí jedna z nejfascinujících staveb Evropy 19. století: Zámek Peleș. Pohled z jeho teras zdobených sochami a mramorovými fontánami z Carrary vypadá, jako by byl vyrván z německé pohádky – kamenná a dřevěná stavba, která spojuje gotické věže, renesanční lodžie a fasády zdobené krajkovým řezbářstvím, v alpské krajině hodné Švýcarska nebo Bavorska. Pro evropského cestovatele není Peleș jen nejnavštěvovanější historickou památkou Rumunska po hradu Bran, ale skutečným mostem mezi evropskými civilizacemi: zde německá dynastie Hohenzollern-Sigmaringen dala Rumunsku jeho prvního moderního krále, Karla I., a ten mezi lety 1873 a 1914 vystavěl rezidenci, která byla současně prvním plně elektrifikovaným zámkem v Evropě, laboratoří technické modernity a prohlášením příslušnosti mladého království k velké rodině císařských dvorů kontinentu. S více než 160 místnostmi zdobenými ve stylech od německé renesance po hispánsko-maurský barok, od secese po alpský romantismus, a se sbírkou více než 60 000 památkových předmětů – obrazy podepsané El Grecem, Tizianem, Rembrandtem, Rubensem či Gustavem Klimtem, přes 4 000 evropských a orientálních zbraní a brnění, vitráže z Mnichova, nábytek z Vídně, Hamburku a Mohuče – je Zámek Peleș v podstatě muzeem Evropy samotné, uchovaný v srdci Karpat a nabízený světu jako nedílná součást světového kulturního dědictví.

Historické kořeny: Od německého knížete k Rumunskému království a velkým říším Evropy

Příběh Zámku Peleș začíná dlouho před jeho prvním kamenem. V roce 1866, poté co velké evropské mocnosti – Napoleonovo III. Francie, carské Rusko a Pruské království – rozhodly na Pařížské konferenci v roce 1866 uznat sjednocení rumunských knížectví pod cizím vládcem, rumunské politické elity zvolily za vládce mladého knížete Karla z Hohenzollern-Sigmaringen, důstojníka pruské armády a bratrance pruského krále Viléma I. Přijel do Rumunska v květnu 1866, projel zemi a zůstal hluboce dojat malebností údolí Prahovy. Vrátil se tam v srpnu 1866 a krajina mu zůstala v srdci. Když v roce 1872 zakoupil u Podul Neagului – lokalita, která v roce 1874 dostala, rovněž z jeho iniciativy, jméno Sinaia – rozlohu asi 1 000 jiter půdy na břehu řeky Peleș, nekupoval jen půdu, ale zakládal dynastický sen. Karol I. se měl stát králem Rumunska v roce 1881, po vyhlášení plné nezávislosti a přeměně země v království, a Peleș se měl stát letním sídlem dynastie, která měla svými sňatky a aliancemi spojit rumunský královský dům s nejslavnějšími trůny Evropy: Karlova matka, Josephine z Badenu, patřila ke katolické větvi rodu Bádenských; jeho manželka, Alžběta z Wiedu, byla německá princezna; jeho snacha, Marie, byla dcerou vévody Alfréda z Edinburghu a velkokněžny Marie Alexandrovny Ruské, tedy vnučkou královny Viktorie Velké Británie a cara Alexandra II. Když se tedy princezna Marie z Edinburghu 29. prosince 1892 v Sinaii provdala za korunního prince Ferdinanda, setkaly se v Sinaii nejen dva osudy, ale dvě z nejmocnějších dynastií světa: Sasko-Kobursko-Gotha a Hohenzollern, Velká Británie a Rusko, s rumunským královským domem uprostřed.

Evropský kontext výstavby je stejně hutný. Rumunsko právě vyšlo z války za nezávislost (1877–1878) – v níž kníže Karel osobně velel rumunským vojskům spolu s ruskými u Plevenu, Pleven byl dobyt v listopadu 1877 – a Berlínská smlouva z roku 1878 uznala plnou nezávislost země. Pro krále, jehož trůn spočíval na alianci se centrálními mocnostmi, Německem a Rakousko-Uherskem, bylo přirozené, aby jeho rezidence nesla otisk německé architektury. A alianční smlouvy – Smlouva o alianci z roku 1883 mezi Rumunskem, Německem a Rakousko-Uherskem – měly být obnoveny právě na Zámku Peleș, v roce 1892 a znovu v roce 1896, v kontextu oficiální návštěvy císaře Františka Josefa I. Rakousko-Uherska, nejvýznamnější státní návštěvy, jaká kdy byla v Sinaii přijata. Na jeden den, v srpnu 1896, byly Karpaty svědky setkání dvou z nejstarších říší Evropy: habsburské, která se rozprostírala od Alp až po Halič a Bukovinu, a mladého rumunského království, jeho spojence na východní hranici „civilizované Evropy" proti Osmanské říši a ruské expanzi. Tato návštěva určila zařízení Císařského apartmá na Peleši v roce 1906, připraveného pro druhou návštěvu starého císaře při příležitosti 40. výročí Karlovy vlády – návštěvu, která se bohužel nikdy neuskutečnila.

Samotná výstavba začala v roce 1873 a byla poznamenána ambicí panovníka, kterého nebylo možné uspokojit. Prvního osloveného architekta, profesora vídeňského Wilhelma von Doderera z Vídeňské polytechniky, předložil králi tři projekty inspirované francouzskými renesančními zámky v údolí Loiry a stavbami na vídeňské Ringstrasse – tytéž modely, které okouzlily panovníky střední Evropy, od Loiry po Vídeň. Karol I. všechny tři v roce 1876 odmítl, považoval je za postrádající originalitu a příliš nákladné. Dodererovo místo zaujal Němec Johannes Schultz, původně jeho asistent na stavbě, pocházející z Lvova (dnes Lvov), který navrhl skromnější, ale lépe terénu a rozpočtu přizpůsobené řešení. Základní kámen byl položen 10./22. srpna 1875, při slavnostní ceremonii, pod níž bylo pohřbeno několik desítek zlatých mincí po 20 lei – prvních rumunských mincí s Karlovou podobiznou – spolu se dvěma pergameny zapečetěnými ve skleněných a olověných trubicích. Stavba byla slavnostně otevřena 7. října 1883, avšak práce pokračovaly v sérii etap až do roku 1914: francouzský architekt Émile André Lecomte du Noüy, žák slavného Eugèna Viollet-le-Duca, vytvořil v roce 1890 Maurský sál; český architekt Karel Liman převzal koordinaci od roku 1893/1896, vztyčil centrální věž vysokou 66 metrů, dokončil Síň cti v roce 1911 a postavil na stejném panství zámek Pelișor (1899–1902) pro korunní prince Ferdinanda a Marii, jakož i Foișor, bývalý královský lovecký zámeček. Mezi lety 1908 a 1911, podle plánů Limana a bavorského Ferdinanda von Tiersche – poradce bavorského krále Ludvíka II., téhož krále, který vystavěl šílený Neuschwanstein – byly dokončeny Zbrojnice a výzdoba Florentského sálu. V letech 1911–1914 byla terasa vyzdobena bustami římských císařů a na jihovýchodním křídle byla Limánem a vídeňským dekoratérem Bernhardem Ludwigem navržena Rada sálu. Celkové náklady na celé panství, počítáno v tehdejší době, dosáhly asi 16 milionů zlatých lei, ekvivalentu více než 120 milionů eur dnes – kolosální částky pro novou zemi, která hovořila o králově ambici ukotvit Rumunsko v kulturní a technické elitě Evropy.

Architektonické mistrovské dílo: Dialog s velkými styly Evropy

Pohledem zvenčí je Zámek Peleș lekcí dějin evropské architektury 19. století, stavbou, v níž se německý romantismus a historismus – tentýž proud, který dal vzniknout Neuschwansteinu v Bavorsku, Miramaru u Terstu nebo zámkům na Rýně – setkává s italskými, francouzskými, švýcarskými a orientálními vlivy. Dominantním stylem je německá neorenesance, záměrně zvolená Karlem I. pro připomenutí jeho původu z rodu Hohenzollern-Sigmaringen, ale fasády jsou posety gotickými věžemi s ostrými kovovými špičkami, balkony se sochařskými balustrádami, otevřenými lodžiemi a sedmi úrovněmi teras v italském neorenesančním stylu, zdobenými sochami, sloupy a fontánami. Vnitřní nádvoří vykazuje saské vlivy, s fasádami ve stylu hrázdění a ručně malovanými alegorickými freskami, připomínajícími severoevropskou alpskou architekturu. Centrální věž, vysoká 66 metrů, je viditelná z desítek kilometrů a byla ve své době signálem modernity v ještě divoké krajině. Celý komplex – Peleș, Pelișor, Foișor, Strážní těleso, Hospodářství, Královské stáje, Elektrárna a Vila Șipot – tvoří královské panství rozprostírající se na stovkách hektarů, obklopené bukovými a smrkovými lesy, se zahradami navrženými evropskými krajinářskými architekty, včetně fontány vytvořené v roce 1894 Pietrem Axeriem z florentského mramoru.

Co však odlišuje Peleș od každého jiného evropského zámku, je jeho interiér: vesmír 160 místností (některé zdroje uvádějí 168), každá koncipovaná jako „cesta" do jiné civilizace nebo epochy, skutečná antologie uměleckých vkusů kosmopolitního dvora. Síň cti, hlavní přijímací sál, ohromuje svou dvojnásobnou výškou, obložením z ořechového dřeva řezaného basreliéfy a soškami, a pohyblivým skleněným stropem, ovládaným elektricky nebo ručně – technickou inovací, která umožňovala královým hostům obdivovat jasnou oblohu v letních nocích, prvek překvapení hodný nejrafinovanějších salonů Evropy. Maurský sál, dílo francouzského architekta Lecomta du Noüy, je klenotem v hispánsko-maurském stylu inspirovaném Alhambrou z Granady: pozlacené arabesky ze štuku, geometrické mozaiky, niky s oblouky ve tvaru podkovy a vnitřní mramorová fontána z Carrary, kopie podle kusu z Káhiry, zatímco nábytek byl přivezen z Damašku a Káhiry – evokace Osmanské říše a evropské fascinace Orientem. Florentský sál, neboli Velký salon, znovu vytváří atmosféru italského renesančního paláce: kazetový strop řezaný v lipovém dřevě a pozlacený, dva velké křišťálové lustry z benátského skla Murano, mramorová podlaha a portréty Medicejských a benátských dóžů, připomínající dynastické vazby středomořské Evropy. Rada sálu se nápadně podobá jedné ze sálů radnice v Lucernu, Švýcarsko – odkaz na demokracii a střídmost švýcarskou v prostoru určeném státním rozhodnutím. Turecký salon ukrývá sbírku tureckých a perských mosazných nádob, a královská ložnice je osvětlena křišťálovým lustrem z českého křišťálu. Královská knihovna, s vzácnými svazky vázanými v kůži a zlacenými písmeny, skrývá tajné dveře za knihovnou, jimiž se král mohl diskrétně přesouvat do soukromých apartmá, a vitráže oken zobrazují zámky Sigmaringen a Hohenzollern v Německu – místo narození dynastie. Koncertní sál ukrývá cembalo z roku 1621 vyrobené v Antverpách a varhany Rieger, a zámecké divadlo, s 60 místy a královskou lóží, bylo vyzdobeno podle náčrtů Gustava Klimta, mistra vídeňské secese.

Sbírky zámku jsou bohatstvím, které soupeří se sbírkami velkých evropských muzeí. Královská obrazárna obsahuje originály podepsané El Grecem, Zurbaránem, Murillem, Velázquezem, Tizianem, Tintorettem, Rembrandtem, Rubensem, Van Dyckem, Carpacciem, Raffaelem, Bruegelem, Correggiem, Tiepolem, Jacques-Louisem Davidem, jakož i díla Gustava a Ernsta Klimta – sbírku jednu z nejrafinovanějších ve střední a východní Evropě, shromážděnou Karlem I., velkým milovníkem umění, a pokračovanou jeho následovníky. Zbrojnice, zařízené mezi lety 1903 a 1911, ukrývají přes 4 000 evropských a orientálních kusů ze 14.–17. století – brnění, přilby, meče, šavle, kuše, pušky – se značkami slavných dílen jako Solingen, Toledo, Saint-Étienne, Lazzaro Lazzarini nebo Peter Danner, a absolutní hvězdou je kompletní brnění pro koně a rytíře, typu Maxmilián, vážící asi 80–100 kg, jedinečné v Rumunsku. Sbírka vznikla ze dvou jader: orientální zbraně zakoupené mladým knížetem Karlem, ve 23 letech, při své cestě do Alžírska v roce 1862, a zbraně zděděné po otci, knížeti Karlu Antonu z Hohenzollern, posledním svrchovaném knížeti rodu Sigmaringen, z arzenálu zámku Hohenzollern v Německu. Vídeňský expert Julius Ernst Scheurer byl pověřen doplněním sbírky nákupy na aukcích a ze soukromých sbírek po celé Evropě. Celkem zámek ukrývá přes 60 000 památkových předmětů: obrazy, sochy, dobový nábytek pocházející z dílen v Mohuči, Mnichově, Vídni a Hamburku, tapisérie, orientální koberce, stříbrné nádobí, porcelán, vitráže vytvořené v dílnách Zettler v Mnichově, vzácné knihy a rukopisy. Závětí daroval Karel I. celou sbírku rumunskému lidu – gesto vzácné šlechetnosti, které proměnilo Peleș v národní a evropský poklad zároveň.

Technologicky byl zámek v přední linii Evropy. Kromě toho, že byl prvním plně elektrifikovaným zámkem na kontinentu – měl vlastní elektrárnu, postavenou na břehu řeky Peleș, jednu z prvních vodních elektráren v Evropě, instalovanou v roce 1884 a rozšířenou v roce 1897 – Peleš disponoval již od roku 1883 ústředním vytápěním, instalovaným polským vynálezcem Franciszkem Rychnowskim, který za tuto práci obdržel od krále Karla I. zlatou medaili za zásluhy I. třídy, centrálním vysavačovým systémem, vnitřním výtahem a pohyblivým stropem Síně cti. Francouzský tisk ho nazval „nejmodernějším zámkem Evropy své doby". Stavební materiály byly z velké části rumunské – štěrk z řeky Prahovy, kámen z masivu Piatra Arsă, dřevo z lesů údolí Prahovy, pálené cihly na staveništi – zatímco pracovní síla byla kosmopolitní: italští zedníci, němečtí a maďarští tesaři, Albánci a Řekové v lomu, Turci při pálení cihel, Rumuni při terasových pracích.

Legendy, osobnosti a zlomové okamžiky: Zámek jako svědek dějin Evropy

Zámek Peleș nese ve svých kamenech vzpomínku na osobní tragédii, která mu dala jméno. Karol I. a Alžběta z Wiedu měli jediné dítě, Marii – mazlivě nazývanou Măriuca – narozenou v roce 1870, která zemřela v dubnu 1874, ve věku pouhých tří až čtyř let, zahubena spálou. V deliriu horečky si dítě mělo říct otci: „Chci jít do Sinaie, napít se vody z Peleșu". Zarmoucený Karel I. přeměnil toto poslední přání v osobní podnět: pojmenoval nový zámek podle jména oblíbené řeky své dcery a výstavba letní rezidence v Sinaii se stala poctou památce ztraceného dítěte. Legenda praví, že král viděl ve vztyčení zámku „kolébku mé dynastie, dynastie národní" – a skutečně, v roce 1893 se na Peleši narodil budoucí král Karel II., první panovník dynastie narozený na rumunské půdě a první pokřtěný v pravoslavném ritu. V roce 1921 se ve Foișoru, přilehlé rezidenci, narodil král Michal I., poslední panovník Rumunska.

Další osobností, která poznamenala osud zámku, byla královna Alžběta, manželka Karla I., známá ve literárním světě pod pseudonymem Carmen Sylva. Básnířka, prozaička a memoáristka, publikovala verše a povídky v několika evropských jazycích a na Peleši vytvořila skutečný kulturní salon, přijímající spisovatele, hudebníky a umělce z celé Evropy. Legendy zámku – některé propletené s tradicí „Bílé paní" (Weiße Frau) rodu Hohenzollernů, ducha spojeného s německou dynastií, který ohlašoval neštěstí – se prolínají se vzpomínkou na královnu, která obyčejně trávila noci čtením a psaním ve svých apartmá, oblečená v bílých šatech, v atmosféře romantické melancholie. Královna Marie, její snacha, vnučka královny Viktorie a cara Alexandra II., byla sama „královnou umělkyní": malířka, básnířka, tvůrkyně módy a patronka „Umělecké mládeže", hnutí začínajících rumunských umělců. Pro ni a pro Ferdinanda vystavěl Karel I. Pelișor (1899–1902), intimnější zámek ve stylu secese, jediný svého druhu v Rumunsku, s Ložnicí a Zlatou komnatou, s nábytkem navrženým samotnou královnou a s iluminovaným pergamenovým rukopisem, který Marie darovala Ferdinandovi v roce 1906. Po smrti královny Marie, 18. července 1938, bylo její srdce po působivé ceremonii uloženo v Zlatém salonu Pelișoru, pod vlajkami Rumunska a Velké Británie, kde zůstává dodnes.

Zlomové okamžiky evropských dějin se rozhodovaly mezi zdmi tohoto zámku. 3. srpna 1914 se v Radě sálu – podobné té z radnice v Lucernu – konala Korunní rada svolaná králem Karlem I. k rozhodnutí o vstupu Rumunska do první světové války, vypuknuvší jen o několik dní dříve, po atentátu v Sarajevu a německém vyhlášení války Francii. Ačkoli Karel I., věrný alianci s centrálními mocnostmi – Německem, Rakousko-Uherskem a Osmanskou říší –, prosazoval okamžitý vstup do války, Rada hlasovala drtivou většinou pro neutralitu, jediným, kdo podpořil královo stanovisko, byl Petre P. Carp. Na stole rady byly vystaveny alianční smlouvy, včetně té obnovené na Peleši v roce 1896 za přítomnosti Františka Josefa. Rumunsko mělo vstoupit do války až 27. srpna 1916, na straně Dohody, na Korunní radě v Cotroceni. Rovněž na Peleši se konala Korunní rada v roce 1925 a v červenci 1931 se zde konala poslední královská svatba v dějinách Rumunska: sňatek princezny Ileany s arcivévodou Antonínem Habsbursko-Lotrinským – svazek, který symbolicky spojoval mladé rumunské království s nejstarší císařskou dynastií Evropy, rodem Habsburků.

Po smrti Karla I., 27. září 1914 – která nastala právě na zámku, jenž tak miloval – Peleš hostil královy pohřební obřady a zůstal letní královskou rezidencí až do násilné abdikace krále Michala I., 30. prosince 1947. V roce 1948 komunisté panství zestátnili a v roce 1953 byl zámek otevřen jako státní muzeum. Mezi lety 1975 a 1990 Nicolae Ceaușescu zakázal veřejný přístup, přeměnil panství v přísně střeženou protokolární zónu; říká se, že muzejníci vyděsili manžele Ceaușescuovy vyprávěním, že uvnitř zámku by se nacházela houba nebezpečná pro člověka, ve skutečnosti šlo o houbu napadající dřevěné trámy vlhkem. Po revoluci v prosinci 1989 byly Peleș a Pelișor znovu začleněny do turistického okruhu. V únoru 2007, po pěti letech jednání, byl majetek vrácen královské rodině Rumunska – jedna z mála restitucí majetků zabavených komunistickým režimem – zámek však zůstal státním muzeem, spravovaným Ministerstvem kultury, královská rodina ho státu pronajímá. Král Michal I. se vrátil na Peleș v červnu 2008 a žil zde až do své smrti, 5. prosince 2017. 10. května 2016, při příležitosti Dne nezávislosti a 150. výročí existence dynastie, zavlála osobní standarta dědičné princezny Markéty poprvé po téměř 70 letech na nejvyšším stožáru zámku.

Praktický průvodce návštěvou: Zkušenost dnešního turistu

Zámek Peleș se nachází asi 1,5 kilometru severozápadně od centra města Sinaia, v nadmořské výšce asi 800–1 000 metrů, na Aleea Peleșului č. 2, okres Prahova. Sinaia je dostupná vlakem z Bukurešti (nádraží Gara de Nord) asi za hodinu a půl, cesta údolím Prahovy je sama o sobě malebným zážitkem, po historické trase spojující hlavní město s Transylvánií, procházející kolem hradu Bran a středověkého města Brašov. Autem se dostanete po DN1/E60 z Bukurešti asi za dvě hodiny a z nádraží Sinaia lze vystoupat buď taxíkem, nebo pěšky, přes městský park, procházkou asi 15–40 minut, podle tempa.

Program návštěv pro rok 2026 je od středy do neděle, s pondělkem a úterkem zavřeným pro konzervaci: ve středu mezi 10:00 a 17:00, od čtvrtka do neděle mezi 9:15 a 17:00. Vstup se uskutečňuje v naplánovaných časových intervalech – středa: 10:00–12:45, 12:45–14:30, 14:30–16:00; čtvrtek–neděle: 9:15–11:00, 11:00–12:45, 12:45–14:30, 14:30–16:00 – poslední lístky se prodávají v 15:45 a poslední vstup je v 16:00. Pozor: v období 2. listopadu – 1. prosince 2026 bude Zámek Peleș zavřen pro generální úklid a preventivní konzervaci (a Pelișor mezi 28. zářím a 3. listopadem 2026). Od 3. prosince 2025 se lístky kupují výhradně online, na platformě bilete.peles.ro, nebo na samoobslužných platebních stanicích SelfPay v zóně přilehlé oběma památkám – už neexistují pokladny s lidskou obsluhou. Lístky jsou jmenné a vázané na časový interval; nelze je přeprogramovat ani vrátit a vstup se uskutečňuje v pořadí příchodu, v intervalu, pro který byl lístek zakoupen. Pro ochranu výjimečného dědictví je denní kapacita omezena na 2 000 návštěvníků pro Zámek Peleș a 1 500 pro Pelișor, což činí rezervaci několik dní – nebo dokonce týdnů – předem naprosto nezbytnou v letní sezóně a o víkendech.

Vstupné odráží možnosti trasy. Základní prohlídka, která zahrnuje přízemí zámku – Síň cti s jejím pohyblivým stropem, Maurský sál, Turecký salon, Zbrojnici a Florentský sál – stojí 50 RON pro dospělé, 25 RON pro důchodce a 12,5 RON pro děti, žáky a studenty (s průkazem), držitelé karty Euro <26 mají stejný snížený tarif 12,5 RON. Prohlídka, která zahrnuje přízemí a první patro – kde se nachází Královská knihovna s tajnými dveřmi, Císařský apartmán, Koncertní sál a divadlo vyzdobené Klimtem – stojí 100 RON pro dospělé, 50 RON pro důchodce a 25 RON pro žáky a studenty, a kompletní prohlídka, která přidává i druhé patro, stojí 150 RON, respektive 75 RON a 37,5 RON. Děti do 7 let mají vstup zdarma a žáci do 18 let mají vstup zdarma během školních prázdnin. Průvodci jsou zahrnuti v ceně, jsou dostupné prohlídky v rumunštině – ve středu každou hodinu mezi 10:30 a 15:30 a od čtvrtka do neděle mezi 9:45 a 15:15 – jakož i v cizích jazycích. Doporučená délka návštěvy je 1,5–2 hodiny. Při vstupu dostanou návštěvníci jednorázové návleky na ochranu původních dřevěných podlah z 19. století; pohodlná a nízká obuv je silně doporučována a teploty uvnitř zůstávají chladné i v létě, vzhledem k nadmořské výšce asi 1 000 metrů. Fotografování pro osobní účely je povoleno venku a v interiérových prostorách, s respektováním muzejního řádu; používání stativů je zakázáno.

Jen asi 300 metrů od Peleše, na stejném královském panství, se nachází Zámek Pelișor – „Malý Peleș" – intimní rezidence krále Ferdinanda a královny Marie, s interiéry ve stylu secese jedinečnými v Rumunsku, se Zlatou komnatou a Zlatým salonem, kde odpočívá srdce královny Marie. Pelișor má lístek a program zvlášť (stejný rozvrh: středa–neděle, pondělí a úterý zavřeno) a kombinace obou zámků nabízí kompletní obraz rumunského dvorního života a uměleckých vkusů epochy, která spojovala Bukurešť s Londýnem, Vídní a Paříží. V bezprostřední blízkosti se nachází také Klášter Sinaia, založený rovněž královskou rodinou v 17. století, takže celý den může být věnován královskému dědictví údolí Prahovy.

Zámek Peleș zůstává, více než 140 let po slavnostním otevření, tím, čím byl pro Evropu vždy: místem, kde se německé, italské, francouzské, švýcarské a orientální dějiny prolínají v jediné stavbě, v níž první rumunský král snil o přivedení budoucnosti do srdce hor, a v každé místnosti, každý detail – od zlatých mincí pohřbených pod základním kamenem až po skleněný strop otevírající se k nebi – vypráví o zemi, která věděla, jak se prosadit, hned od začátku, jako součást velké rodiny evropských národů. Pro dnešního cestovatele není návštěva Peleše jen výlet do krásného zámku, ale setkání se společnou pamětí Evropy samotné.