Muzeum rumunského venkovana

Katedrála paměti venkova v srdci Evropy

Na Kiseleffově třídě, pár kroků od náměstí Victoriei, se tyčí jedna z nejfascinujících kulturních institucí východní Evropy: Národní muzeum rumunského venkovana. Červená cihlová budova, oděná v neorumunském architektonickém šatu s kořeny v brâncovenské tradici, dnes ukrývá přes 90 000 svědectví jedné civilizace — keramiku, lidový kroj, tkaniny, ikony, nářadí, celé dřevěné kostely — které společně tvoří nejbohatší sbírku lidového umění a tradic v Rumunsku a jednu z nejcennějších v celé Evropě. Instituce je „nová, se starou historií", jak rádi říkali ti, kdo znali její osud: znovu založena 5. února 1990, pouhých šest týdnů po pádu Ceaușescova režimu, ve skutečnosti pokračuje v muzeografické tradici zahájené v roce 1906. V roce 1996 se Muzeum rumunského venkovana stalo prvním muzeem ve střední a východní Evropě oceněným cenou EMYA — European Museum of the Year, nejprestižnějším oceněním evropského muzejního sektoru, udělovaným pod záštitou Rady Evropy. Pro kultivovaného evropského cestovatele znamená návštěva tohoto muzea více než procházení sálů s exponáty: znamená setkání se způsobem myšlení o dědictví, v němž rumunská specifika — venkovan jako univerzální postava lidské podmínky — jsou uvedeny do dialogu s velkým příběhem evropské kultury, od brâncovenské renesance přes avantgardy 20. století až po dnešní evropskou muzeologii.

Koncept muzea, jak jej navrhli jeho zakladatelé pod vedením malíře Horii Berney, záměrně odmítá klasickou logiku etnografického muzea společnosti. Zde se neprezentuje „život vesnice v určité době", ale „tradiční člověk" — výraz, který mu dala etnografka Irina Nicolau, nejbližší spolupracovnice Berney — jako nadčasová duchovní matice, schopná nabídnout současnému světu měřítko autenticity. Filosof Gabriel Liiceanu poznamenal, že muzeum nabízí „univerzalitu lidského typu, kterou venkovan představuje". Tato eminentně evropská vize — účastnící se téže fascinace „uměním národů", která od 19. století dala vzniknout velkým etnografickým muzeím kontinentu — byla v roce 1996 odměněna evropskou porotou, která ocenila „mimořádně vzácnou představivou kvalitu" expozice a vzorový způsob, jakým byly sbírky chráněny v temných letech komunistického režimu. Dnes muzeum hostí také prvky zapsané do světového nehmotného dědictví: řemeslo keramiky z Horezu, zastoupené ve sbírkách nádobami mimořádné rafinovanosti, bylo v prosinci 2012 zapsáno UNESCO na Seznam nehmotného kulturního dědictví spolu s dalšími rumunskými prvky, jako je doina a rituál Căluș. Muzeum rumunského venkovana je tedy uzlovým bodem, kde se paměť rumunského venkova propojuje s velkými sítěmi evropského a světového dědictví.

Historické kořeny: od zrodu moderního státu k velké rodině evropských etnografických muzeí

Geneze muzea se ztrácí v occidentalizačních ambicích moderního Rumunska, na křižovatce mezi národním sebeuvědoměním a velkými kulturními vzory Evropy. Všechno začíná v roce 1864, kdy kníže Alexandru Ioan Cuza — týž reformátor, který v době vzniku evropských národních států, po vzoru revolucí z roku 1848 — zakládá Národní muzeum antikvit, záměrně zařazené do rodiny velkých národních muzeí kontinentu, od Louvru po vídeňská a berlínská. O jedenáct let později, v roce 1875, na návrh Titu Maioresca — literárního kritika vyškoleného v duchu německé školy, vůdce Junimii a jednoho z tvůrců kulturní modernizace Rumunska — se u tohoto muzea organizuje „zvláštní sekce, v níž mají být vystaveny textilní umělecká díla vyrobená v zemi: oděvy, koberce, plátna, sukna". Expozice pocházely především ze sbírky podplukovníka Dimitrie Pappasoglua, který již od roku 1864 organizoval malé muzeum v pavilonu svého domu — jednu z prvních soukromých etnografických sbírek v jihovýchodní Evropě. Tyto rané pokusy, ještě bez koherentní muzeografické vize, se měly stát základem pozdější instituce.

Zakládající okamžik přichází v roce 1906, kdy královským dekretem č. 2.777 z 13. července 1906 král Carol I — příslušník německé dynastie Hohenzollern-Sigmaringen, první král sjednoceného Rumunska — zakládá Muzeum etnografie, národního umění, dekorativního umění a průmyslového umění. Myšlenka patří ministru školství a kultů Mihailu Vlădescovi, realizace se stejnou měrou připisuje reformátoru Spiru Haretovi. Ředitelem je od 1. října 1906 jmenován Alexandru Tzigara-Samurcaș (1872–1952), historik umění, etnograf a muzeolog, první Rumun s doktorským titulem z historie umění. Tzigara-Samurcașova formace je hluboce evropská: po studiích na Mnichovské univerzitě (od roku 1893) se stává asistentem Generálního ředitelství královských muzeí v Berlíně (1896–1897), v Paříži v letech 1896–1898 jsou jeho profesory uznávaní historikové umění André Michel a Müntz — tento poslední specialista na sbírky rodiny Medici a evropské textilní umění. Po návratu do země se stává sekretářem krále Carola I. a ředitelem Univerzitní nadace Carola I., po desetiletí se zasazuje za „skutečné národní muzeum", jak rétoricky vyjádřil svou otázku ve slavném článku: „Jsme hodni národního muzea?". V roce 1910 Tzigara-Samurcaș organizuje rumunskou sekci na mezinárodní výstavě lidového umění v Berlíně — první mezinárodní výstavní účast rumunského lidového umění —, čin, který zařazuje mladou bukurešťskou instituci do sítě etnografických muzeí Evropy: Skansenu ve Stockholmu, otevřeného v roce 1891 Arthurem Hazeliem jako první muzeum pod širým nebem kontinentu, lidová muzea německá v Berlíně a Mnichově, budoucí Musée des Arts et Traditions Populaires v Paříži (1937, založené Georgesem Henrim Rivièrem). Muzeum z roku 1906 patří tedy první generaci evropských etnografických muzeí, zrozených ze stejného národního romantismu, který hledal lidové kořeny moderní identity.

V roce 1912 začíná výstavba nového sídla na Kiseleffově třídě — „Muzeum na třídě", jak mu budou říkat Bukurešťané — a staveniště, přerušené válkami a finančními peripetiemi, se bude táhnout 29 let, až do roku 1941. Během druhé světové války byl „palác" na pokraji toho, aby se stal kasárnami pro sovětskou armádu. Pak následoval dlouhý komunistický obrat: v roce 1948 je Tzigara-Samurcaș odvolán z funkce ředitele a sbírky jsou vyhnány ze svého sídla, shromážděny na čas v paláci Știrbey na Calea Victoriei — pod názvem Muzeum lidového umění Socialistické republiky Rumunsko, vedené etnografem Tancredem Bănățeanem — aby pak byly natěsnány do skladů Muzea vesnice. Od roku 1953 budova na Kiseleff hostí postupně Muzeum Lenina-Stalina, pak Muzeum komunistické strany, stávajíc se poctou kultu osobnosti Nicolae Ceaușesca; v 60. letech je přistavěna centrální kancelářská část s proletkultovými rysy, v úplném rozporu s původní architekturou. V roce 1978 je instituce založená v roce 1906 prakticky zrušena sloučením s Muzeem vesnice.

Znovuzrození přichází s revolucí v prosinci 1989. 5. února 1990 — šest týdnů po popravě Ceaușesca — ministr kultury Andrei Pleșu na naléhavé doporučení historika umění Dana Hăulică jmenuje malíře Horiu Berneu (1938–2000), syna sociologa Ernesta Berney, ředitelem znovu založeného muzea pod názvem Muzeum rumunského venkovana. Oficiální otevření se koná v roce 1993, druhý velikonoční den, s první výstavou stálé expozice nazvanou „Kříž"; v roce 1994 se otevírají sály s ikonami, v roce 1996 se slavnostně otevírá patro pod názvem „Triumf", v roce 2008 sál „Pokrm", završující muzeografickou vizi. Ale cesta k evropskému uznání byla poseta dramatickými zkouškami: v červnu 1990, během „Mineriády", bylo muzeum zdevastováno horníky přivezenými do hlavního města, bylo zaměněno za sídlo Národní křesťanské zemědělské strany — historického pokračovatele strany Iulia Maniua, zakázané komunisty. V roce 1996, dvanáct let od založení a po šesti letech existence v nové podobě, Muzeum rumunského venkovana získává cenu EMYA — European Museum of the Year, udělovanou pod záštitou Rady Evropy ve Štrasburku, ze 64 účastnících se 21 zemí. Ocenění, předáno řediteli Horiu Berneovi samotnou Její Výsostí královnou Fabiolou Belgickou — trofejí byla soška „Vejce" („The Egg"), dílo britského sochaře Henryho Moora — bylo poprvé uděleno muzeu ze střední a východní Evropy, symbolicky značícím návrat Rumunska do evropské kulturní rodiny po desetiletích izolace.

Architektonické mistrovské dílo: „palác pozemského umění" a umělecké dědictví

Budova muzea je sama prohlášením zásad. Navržená architektem Nicolaem Ghicou-Budeștim (1869–1943), významnou postavou rumunské architektonické školy, byla koncipována — podle muzeografické vize Tzigary-Samurcaș — jako „palác pozemského umění", rozvržený ve formě klášterního ohrazení. Neorumunský styl, se silnými brâncovenskými odlesky, se projevuje červeným cihlovým zdivem, okny sjednocenými pod arkádami, sloupy, balustrádou, prolamovanými prvky a centrální věží s altánkem připomínajícím zvoničky starých klášterů, vše doprovázeno bohatým repertoárem květinových a zoomorfních dekorativních motivů. Budova, prohlášená historickou památkou, stojí na místě bývalé Státní mincovny — kde do roku 1912 fungovalo staré muzeum —, na pozemku neseném historií: zde se kdysi nacházel palác knížete Nicolae Mavrogeniho, fanariotského prince z doby osmanské nadvlády nad Valašskem. Tato posloupnost vrstev — osmanská tradice, německá královská aspirace, evropská modernita — činí z budovy skutečný palimpsest rumunské historie v dialogu s evropskou.

Neorumunská architektura muzea musí být čtena v širším evropském kontextu „národních stylů" z konce 19. a začátku 20. století: týž impulz, který vedl německé a rakouské architekty k Jugendstilu, Francouze a Belgičany k Art Nouveau, Brity k Arts and Crafts nebo Skandinávce k národnímu romantismu (zakladatel Skansenu, Hazelius, byl současníkem iniciátorů tohoto proudu) vedl Iona Mincu — vyškoleného na École nationale supérieure des Beaux-Arts v Paříži —, Grigore a Cristofiho Cercheze, Petre Antonesca a Ghicu-Budeștiho k hledání „národně specifického" architektonického jazyka. Teze formulovaná Alexandrem Odobescem již v roce 1870 — „studovat pozůstatky, jakkoli malé, umělecké produkce minulosti a učinit je zdrojem velkého umění" — stojí v základu celé školy. A hlavní zdroj inspirace, brâncovenský styl, je sám evropskou syntézou: byzantskou, osmanskou a renesanční, zrozenou ve Valašsku na začátku 18. století, za vlády Konstantina Brâncoveana (1688–1714) — knížete mučedníka, kanonizovaného Rumunskou pravoslavnou církví v roce 1992, jehož éra rozkvětu zůstala referenčním bodem národní kulturní identity, v trvalém dialogu s habsburským barokem sousedního Sedmihradska. Muzeum na Kiseleffově třídě je tedy nejen kontejnerem dědictví, ale celkovým uměleckým dílem, v němž architektura, stejně jako sbírky, které ukrývá, hovoří o odolnosti kultury na křižovatce mezi Osmanskou říší, Habsburskou monarchií a ambicemi západní modernity.

Dědictví muzea čítá přes 90 000 kusů — němých svědků venkovské civilizace, jejíž techniky, víry a estetické formy přečkaly staletí. Sbírka keramiky, jedna z nejbohatších v Evropě, zahrnuje přibližně 18 000 kusů pocházejících z téměř 200 hrnčířských center země, nejstarší z roku 1746. Vedle užitkových nádob — hrnců, džbánů, kotlíků, forem na vánočku — se nacházejí mistrovská díla glazované keramiky z Horezu, jejíž technické tradice byly v roce 2012 zapsány do nehmotného dědictví UNESCO, nádoby s orientálními vlivy určené šlechtickým rodinám, výtvory slavného centra z Rădăuți spojeného s rodinou hrnčířů Colibaba (zejména neopakovatelný Constantin Colibaba) a kusy pocházející z zaniklého centra z Vama Oașului. Některé z prvních nádob vstoupivších do sbírky pocházejí přímo z Výroční výstavy 40 let vlády krále Carola I., organizované v roce 1906 v Carolově parku.

Sbírka lidového kroje čítá téměř 20 000 kusů oděvů ze všech rumunských provincií, počínaje první polovinou 19. století — poklad oděvního dědictví, který přitáhl prestižní dary od osobností jako královna Marie (rozená Marie z Edinburghu, vnučka královny Viktorie Velké Británie, jedna z nejcharismatičtějších postav rumunské dynastie), princezna Sabina Cantacuzino nebo Elisa Brătianu. Sbírka byla také představena na výstavě „We Wear Culture" na Google Arts and Culture, vedle 3 000 let historie světové módy. Sbírka interiérových tkanin — vyrobených ze lnu, konopí, bavlny nebo hedvábí — a sbírka dřeva, nábytku a kování, s přibližně 8 000 předměty (z nichž 130 vytvořených tesařskou technikou, rozšířených po všech etnografických oblastech), doplňují obraz materiální kultury pozoruhodné estetické soudržnosti.

Zvláštní kategorii představuje náboženská sbírka, s téměř 4 000 kusy: ikony na skle a na dřevě, vzory pro ikony, dřevořezy, kněžská roucha, liturgické nádoby, kříže a trojice. Ikony na skle — malované venkovany pro venkovany, datované od konce 18. století do druhé poloviny 19. století — pocházejí z proslulých sedmihradských center Nicula, Alba Iulia, Făgăraș, Șcheii Brașov nebo Mărginimea Sibiului, území, která po staletí patřila Habsburské monarchii a Rakousko-Uhersku. Tradice ikonářů z Niculy se ostatně řadí do širší rodiny malby „na zadní straně skla" (Hinterglasmalerei) rozšířené ve středoevropském prostoru — Bavorsku, Rakousku, Švýcarsku —, mezikulturní dialog, který muzeum ilustruje s přehledem. Mezi exponáty s evropskou historickou rezonancí patří také metopa z Tropaeum Traiani, monumentu vztyčeného císařem Traianem v Dobrudži na oslavu dobytí Dácie — připomínka římské vrstvy civilizace na těchto krajích.

Avšak piece de résistance expozice — přezdívaná „dům v domě" — je obydlí venkovana Antonie Mogoșe z vesnice Ceauru, okres Gorj, postaveno mezi lety 1875 a 1879 a přivezeno do Bukurešti již v roce 1909 Tzigarou-Samurcașem. Mogoș byl samouk řezbář v dřevě a kostelní zpěvák, jehož lidové nadání bylo objeveno pozdě; jeho dům, vztyčený a vyzdobený řezbami vlastní rukou v neopakovatelném stylu, byl od začátku prezentován nenaturalistickým způsobem, předměty vystaveny fragmentárně, naznačujícími přístavby hospodářství. V roce 1936 učinil Konrad Hahm, ředitel Berlínského muzea, památnou paralelu mezi způsobem vystavení domu a slavným Pergamonským oltářem. Poté, co komunistický režim přesunul dům pod širé nebe do Muzea vesnice, se Mogoșův dům vrátil do Muzea rumunského venkovana v roce 2002, obnovujíc původní expozici.

Další základní dimenzí dědictví je mise záchrany dřevěných kostelů. Pod impulzem Horii Berney muzeum po roce 1990 zakoupilo šest dřevěných kostelů z okresů Arad a Hunedoara: dva byly přivezeny do Bukurešti — ten z Bejanu, historická památka z konce 18. století se svátkem svatého Mikuláše, přenesený do vnitřního dvora muzea v roce 1992 a vysvěcený v roce 1993, druhý velikonoční den, a ten z Mintie, vystavený uvnitř —, zatímco čtyři jsou konzervovány in situ (v Lunca Moților, Groșii Noi, Julița a Troaș). Tato záchranná mise se řadí do evropské tradice zachování náboženského dědictví v dřevě — od norských sloupových kostelů (stavekirker), zapsaných do dědictví UNESCO, po dřevěné kostely Maramureše, samy zapsané do světového dědictví v roce 1999 —, bukurešťské muzeum nabízí poslední útočiště památkám na pokraji zřícení. V dvoře muzea návštěvník potká také trojice zasvěcené ženě — svaté Teodoře, svaté Paraskevě, Panně Marii —, stejně jako monumentální dřevěné vřeteno, „Vřeteno s Turcălău", vysoké přibližně čtyři metry, symbolický předmět ženské domácí práce.

Legendy, osobnosti a přelomové okamžiky

Historie muzea je naplněna osobnostmi, jejichž osudy se propletly s osudem instituce. Alexandru Tzigara-Samurcaș zůstává tutelární postavou: aristokrat aromunského původu, člen společnosti Junimea, přítel Maioresca, vyškolený v Mnichově, Berlíně a Paříži, sekretář krále Carola I., byl skutečným zakladatelem muzea a zůstal ředitelem až do roku 1948, kdy ho komunistický režim odvolal. Jeho činnost sběratelská, organizátorská mezinárodních výstav a teoretická lidového umění ovlivnila „všechno, co toto muzeum znamenalo v dějinách rumunské kultury". Po jeho smrti v roce 1952 byla paměť instituce uchována ve stínu, sbírky rozptýleny, až do znovuzrození v roce 1990.

Horia Bernea (1938–2000) je vedle Tzigary druhým velkým zakladatelem. Malíř mezinárodní pověsti — s výstavami v Paříži, Londýně, Edinburghu, Glasgowu, Budapešti a Haagu, oceněný na Bienále v Paříži v roce 1971 — Bernea byl duchovním architektem znovu založeného muzea, ředitelem mezi lety 1990 a 2000. Byl konzultován ohledně názvu instituce, a volba „Muzeum rumunského venkovana" — název, který mnohé na začátku zmátl, v době, kdy slovo „venkovan" neslo ještě pejorativní konotace — se ukázala geniální. Bernea vytvořil autorskou muzeografii, v níž předměty nejsou „vystaveny", ale „uváděny na scénu", ve vizuálním diskurzu, který spojuje antropologii s současným uměním; byl tím, kdo v roce 1991 objevil dřevěný kostel z Bejanu na pokraji zřícení a inicioval jeho záchranu. Zemřel v Paříži v prosinci 2000, jeho tělo bylo přivezeno do země a pohřbeno v Mavrogheniho kostele, v bezprostřední blízkosti muzea, na pohřbu se účastnili církevní hodnostáři Rumunské pravoslavné církve v čele s patriarchou Teoctistem. Dnes jeho jméno nese kino muzea — Studio Horia Bernea.

Mezi blízké spolupracovníky Berney patří etnografka Irina Nicolau, jejíž poznámky uchovaly paměť „založení" muzea, a filosof Andrei Pleșu, jehož zakládající akt z 5. února 1990 umožnil znovuzrození. Historik Dan Hăulică byl tím, kdo naléhavě doporučil Berneu. Po jeho smrti instituci vedl mezi lety 2001 a 2005 historik Dinu C. Giurescu, v přechodném období staveniště restaurování mezi lety 2016 a 2019 umělkyně Lila Passima; od roku 2019/2020 jsou osudy muzea svěřeny řediteli Virgilu Ștefanu Nițulescovi, specialistovi na nehmotné dědictví, který koordinoval návrat instituce k životu po desetiletí staveniště.

Přelomové okamžiky muzea se shodují s těmi rumunských dějin samotných. Komunistické období — kdy budova hostila Muzeum Lenina-Stalina a pak Muzeum strany, stávajíc se chrámem kultu Ceaușesca — zanechalo fyzicky viditelné stopy dodnes: v suterénu muzea stále existuje sál s ironickou expozicí artefaktů z bývalé éry, memento totalitního absurda. Mineriáda z června 1990, kdy byla instituce zdevastována, byla zaměněna za sídlo Národní křesťanské zemědělské strany, zůstává nezhojenou ránou postkomunistického přechodu. A v roce 1996 ve Štrasburku královna Fabiola Belgická předala Horiu Berneovi trofej „Vejce" Henryho Moora — první cenu EMYA kdy udělenou muzeu z východní Evropy, pouhých šest let po vzniku nové instituce, při ceremoniálu, který symbolizoval reintegraci Rumunska do kulturního koncertu kontinentu. V roce 2006, při příležitosti stého výročí, muzeum obdrželo Řád „Kulturní zásluhy" ve stupni Velký důstojník; v roce 2007 získalo status muzea národního významu; v roce 2025 oslavilo 35 let od znovuzaložení, zatímco v roce 2026 slaví 120 let od založení z roku 1906 a 30 let od evropského uznání.

Praktický průvodce návštěvou a zážitek dnešního turistu

Národní muzeum rumunského venkovana se nachází na Kiseleffově třídě č. 3, sektor 1, Bukurešť, naproti náměstí Victoriei — stálá expozice —, zatímco pro dočasné výstavy, Klub venkovana, kino a trhy je sekundární adresa Ulice Mincovny č. 3. Nejpohodlnější způsob přístupu je metro, stanice Piața Victoriei (linky M1 a M2), následovaná několikaminutovou procházkou; autobusy 205, 381 a 783 zastavují v blízkosti. Návštěvní doba je od středy do neděle, mezi 10:00 a 18:00, poslední vstup je povolen v 17:00; muzeum je zavřeno v pondělí a úterý. Vstupné jsou mírné podle evropských standardů: 20 lei pro dospělé, 10 lei pro důchodce, zatímco žáci, studenti, držitelé karty Euro 26 do 30 let a osoby se zdravotním postižením mají 75% slevu, platí 5 lei. Osobní fotografie jsou povoleny, za profesionální natáčení jsou účtovány dodatečné poplatky.

Po téměř desetiletí konsolidace a restaurování (2016–2025) muzeum znovu otevřelo své brány postupně: v dubnu 2025 přízemí, s výstavou „Křesťanský zákon" — suita sálů věnovaných náboženské venkovské kultuře (Krásy kříže, Půst, Odříkání, Relikvie, Okna, Čas, Kříž–Strom života, Moc kříže, Ikony a Škola vesnice) —, a v roce 2026, spolu s oslavou 120 let historie, celé patro, s výstavou „Řád života", která navazuje na muzeografii Horii Berney sálem Triumf, Oděv, Práce — oheň, Práce — voda a vítr, Společně, Menšiny (hostící výstavu „Huculové"), Bydlení, Typologie (s „Dechové hudební nástroje"), Dům v domě a Pokrm, který nás spojuje. Pro kompletní návštěvu — přízemí, patro, Mogošův dům, dřevěný kostel z Bejanu a dvůr s trojicemi — je dobré rezervovat dvě až tři hodiny. Výstavní prostory na Ulici Mincovny hostí dočasné výstavy, a kino muzea — Studio Horia Bernea a Zahrada Kina, s kapacitou přibližně 300 míst — je jedním z nejoblíbenějších prostorů autorského filmu v hlavním městě, prezentujícím evropské produkce a antropologické dokumenty. Klub venkovana, kavárna-restaurace v areálu, kde tradiční rumunskou kuchyni připravuje tým restaurací La Mama, nabízí vítanou zastávku: kávu nebo oběd s polévkou, sarmale a mămăligă, pod pohledem oken v arkádách paláce. Během roku se dvůr muzea stává dějištěm tradičních trhů velkého úspěchu — Trh Mărțișoru na konci února, Trh ikon v září nebo Vánoční trh —, příležitostí, kdy lidoví řemeslníci přicházejí prodávat svá díla a atmosféra se stává tou vesnice ve svátek. Obchod muzea, s publikacemi Nakladatelství MARTOR — nakladatelství instituce, které od roku 1996 vydává také antropologický ročenku MARTOR —, nabízí katalogy, knihy a řemeslné předměty.

Pro evropského cestovatele se muzeum přirozeně zařazuje do kulturní trasy Bukurešti vedle Národního muzea vesnice „Dimitrie Gusti" v Herăstrău, Národního muzea geologie na Kiseleff nebo Muzea Antipa, nacházejícího se naproti. Virtuální prohlídka dostupná na 360.muzeultaranuluiroman.ro a přítomnost instituce na Google Arts and Culture umožňují prozkoumat sbírky i na dálku, zatímco akce jako Noc muzeí přivádějí publikum do přímého kontaktu s exponáty. Kontaktní telefon je 021.317.96.61, oficiální webové stránky, muzeultaranuluiroman.ro, jsou vždy aktuální.

Co zůstává na konci návštěvy, je hluboký dojem instituce, která dokázala překonat staletí, aniž by ztratila duši: palác lidového umění postavený německým králem na základech osmanské mincovny, navržený historikem umění vyškoleným v Mnichově, Berlíně a Paříži, oživený malířem s evropskou vokací šest týdnů po pádu diktátora, oceněný porotou Rady Evropy jako nejlepší muzeum roku 1996 a znovu otevřený, po desetiletí restaurování, přesně 120 let po založení. Muzeum rumunského venkovana demonstruje v každém sále, že rumunský venkovan — se svým krojem, svou keramikou zapsanou do dědictví UNESCO, svými ikonami na skle spřízněnými se středoevropskou tradicí, svými dřevěnými kostely spřízněnými se skandinávskými — není periferií Evropy, ale základním hlasem této, uchovaným živým v architektonickém monumentu, který je sám uměleckým dílem.