Solný důl Turda

Podzemní katedrála v srdci Evropy: Solný důl Turda, mistrovské dílo transylvánské soli

V hlubinách transylvánské země, 120 metrů pod městem Turda, se rozprostírá jedno z nej působivějších výtvorů lidského inženýrství v celé Evropě: Solný důl Turda. Zde, kde po dvě tisíciletí lidé tesali do soli podzemní katedrály ohromujících rozměrů, se historie Evropy odráží v solném krystalu. Tento důl není jen průmyslovou památkou minulosti, ale živým, ve světě jedinečným místem, kde se římské dědictví, ambice habsburské dynastie, středoevropská hornická tradice a současná turistická inovace setkávají v podzemní podívané nemající obdoby. Zařazený časopisem Business Insider mezi nejkrásnější podzemní místa světa, oceněný dvěma hvězdičkami v Zeleném průvodci Michelin – jediný solný důl v Rumunsku s tímto oceněním – a uznán CNN jako světová jednička mezi podzemními atrakcemi, představuje Solný důl Turda most mezi císařskou minulostí Evropy a budoucností evropského kulturního cestovního ruchu.

Starověké kořeny: Od římských legií k evropské Solné cestě

Příběh Solného dolu Turda začíná dlouho před vznikem moderní Evropy, v době, kdy Římská říše rozšiřovala svou nadvládu až do srdce Dácie. Starověké město Potaissa – římský název dnešní Turda – představovalo jedno z nejdůležitějších strategických bodů provincie Dacie a solné zdroje v oblasti byly systematicky těženy již od 2. století n. l. Jisté archeologické důkazy dokládají těžbu soli v Durgău-Turda z předřímského období (50 př. n. l. – 106 n. l.), a po dobytí Dacie Traianem v roce 106 se Potaissa stává životně důležitým centrem římské správy. Římský kastel Potaissa, postavený v roce 168 za císaře Marka Aurelia a sídlo V. makedonské legie, střežil solné těžby, byl největším vojenským kastlem v celé římské Dácii a jedním z nejlépe zachovaných v Evropě. Římané těžili sůl v pyramidálních komorách 17–34 metrů hlubokých, pracovali na povrchu v čtvercových jámách až 12–15 metrů hlubokých, poté výkop opouštěli, který se měnil v solná jezera.

Po aureliánském stažení v roce 274 vstupuje těžba soli do období tajemství, dokud v roce 1075 uherská kancelář nevydá první známý dokument zmiňující solný celní úřad turdských solných dolů (Torda) v místě u řeky Arieș zvaném Aranyos (Aureus latinsky). Tento dokument značí vstup Transylvánie do sféry Uherského království a sůl se rychle stává druhým zdrojem příjmů královské pokladny, po zlatu. V roce 1271 uherský král daruje kapitulu transylvánského biskupství „solné doly Durgău-Turda" a v 15.–18. století, pod uherskou nadvládou, se v Durgău otevírají čtyři podzemní šachty gotického tvaru: Důl Katalin, Důl Horizont (Durgăul Mare), Důl Felső-Akna (Velký důl) a Důl Iosif. Tyto těžby se zařazují do širší evropské sítě obchodu se solí, která spojovala Transylvánii s velkými obchodními cestami střední Evropy. Sůl z Turda byla převážena povozy taženými voly k přístavišti u Mirăslău, odkud byla nakládána na vory po řece Mureș směrem k Alba Iulia – trasa, která byla součástí rozsáhlého systému „Solných cest" (Salt Roads), paralelní k římské Via Salaria v Itálii, k Alte Salzstraße v severním Německu (která spojovala Lüneburg s Lübeckem a Hanzou) a solnými cestami ve Francii a Polsku. Solný důl Turda se tak nachází v kontinuitě tisícileté evropské tradice těžby a obchodu s „bílým zlatem", které formovalo ekonomiky, města a dokonce i národní identity kontinentu.

Habsburská éra: Císařská architektura pod zemí

Zlomový okamžik v historii Solného dolu Turda nastává na konci 17. století, kdy zavedení habsburské moci v Transylvánii radikálně mění těžbu soli. Rakouští císaři, vědomi si strategické hodnoty soli – „sůl může snadno nahradit slavné zlato této země", jak psal jeden současník – přebírají přímou správu dolu a zahajují éru technického rozvoje bezprecedentního rozsahu. Od druhé poloviny 17. století až do 19. století, pod rakouskou a poté rakousko-uherskou nadvládou, je otevřeno pět nových podzemních šachet, každá pojmenovaná po členu císařské dynastie: Důl Terezie (založen 1690, původně po svaté Terezii z Ávily, později přejmenován na počest císařovny Marie Terezie, 1717–1780), Důl Anton (po svatém Antonínu Paduánském), Důl Cojocneană, Důl Rudolf (1864–1932, pojmenován po korunní princ Rudolfovi, syn císaře Františka Josefa I.) a Důl Ghizela (1857, pojmenován po princezně Gisele, dceři Františka Josefa).

Toto období značí technologický skok k modernitě. Mezi lety 1853 a 1870 je vyhloubena Galerie Františka Josefa, přístupový tunel 917 metrů dlouhý (z toho 526 metrů v jalových horninách a 391 metrů v solném masivu), pojmenovaný na počest císaře Františka Josefa I. (1830–1916), posledního velkého transylvánského prince. Na levé stěně galerie se zachoval akrostich vytesaný během hloubení: „K. F. J. Fü. Sb." (König Franz Josef Fürst von Siebenbürgen – Král František Josef, princ Transylvánie). Galerie zrevolucionovala přepravu soli, snížila náklady a umožnila efektivnější těžbu ložisek. Důl Terezie, první šachta ve tvaru otevřeného zvonu pod rakouskou správou, byl následován Dolem Anton a Dolem Cojocneană (oba ve tvaru zvonu), poté Dolem Rudolf a Ghizela s moderním lichoběžníkovým profilem. Tyto inženýrské práce se zařazují do širšího kontextu evropské průmyslové revoluce, jsou srovnatelné s velkými solnými těžbami své doby: Wieliczka v Polsku (v seznamu UNESCO od roku 1978), Hallstatt v Rakousku (nejstarší hornická vesnice světa, památka UNESCO), Berchtesgaden v Bavorsku nebo Hallein v zemi Salcburk.

V roce 1767 popisuje jezuitský mineralog Johann Fridvaldszky turdské šachty jako „hodné největšího obdivu a zvědavosti, tak slavné, že téměř nemají sobě rovné na celém východě". Zaznamenává, že Horní důl měl průměr 85 metrů a výšku 104 metrů, byl hlouben 87 řezáči soli (fossores) za pomoci 18 dobrovolníků. Josefinská mapa z období 1769–1773 – součást prvního systematického vojenského topografického průzkumu Evropy, provedeného na příkaz císaře Josefa II. – zaznamenává pět aktivních šachet v Turda. Toto období představuje vrchol Solného dolu Turda jako císařského podniku a knížecí názvy dolů odrážejí hluboké dynastické vazby mezi Transylvánií a centrem moci ve Vídni, v éře, kdy habsburská monarchie upevňovala svou nadvládu nad střední a jihovýchodní Evropou.

Fascinující kapitolu tohoto období představuje zapojení rodiny Fuggerů, nejmocnější bankovní dynastie evropské renesance, se sídlem v Augsburgu. Král Ferdinand I. Habsburský udělil rodině Fuggerů práva na turdské solné doly, čímž propojil transylvánský solný důl s finanční a obchodní sítí, která kontrolovala evropský obchod s drahými kovy a zbožím. Toto spojení ilustruje strategickou roli soli v raně evropské ekonomice, kdy kontrola nad solnými doly odpovídala politické a finanční moci.

Architektonické mistrovské dílo: Solné katedrály a unikátní hornická technologie

Solný důl Turda představuje skutečné živé muzeum evropské architektury a hornického inženýrství, uchovávající na svém původním místě unikátní stroje a struktury na kontinentu. Každý důl má svou osobitou architektonickou osobnost, odrážející vývoj těžebních technik v průběhu staletí.

Důl Terezie, nejstarší z návštěvnicky přístupných, je komora ve tvaru zvonu kolosálních rozměrů: 90 metrů výšky, 87 metrů průměru u základny a 112 metrů hloubky od ústí šachet až po dno. Na severní stěně se rozprostírá okouzlující solný vodopád, vzniklý ukládáním soli z solného roztoku, který stéká z horních galerií. Ve středu komory se rozprostírá podzemní jezero přesycené slané vody – s salinitou osmkrát vyšší než Adriatické moře – hluboké až 6–8 metrů, které pokrývá přibližně 80 % plochy dna. Uprostřed jezera ostrov tvořený zbytkovou solí uloženou po roce 1880 (rok zastavení těžby v této komoře) doplňuje surrealistický krajinný obraz. Solné stalaktity, některé dosahující 3 metrů délky, a krystalické výkvěty vytvářejí krajinu mimořádné krásy, „bílé peklo", které připomíná krasové jeskyně, ale je zcela dílem lidské ruky.

Důl Rudolf, otevřený v roce 1864 a uzavřený v roce 1932 (byl posledním dolem, kde se v Turda těžila sůl), má moderní lichoběžníkový profil: 80 metrů délky, 50 metrů šířky a 42 metrů hloubky. Na jeho stěnách, u každého ze 13 „pater" neboli těžebních úrovní, jsou vyznačeny roky, kdy byla každá úroveň otevřena, poskytující vizuální chronologii technologického pokroku. Zde se nacházejí středověké a moderní hornické stroje unikátní v Evropě: crivac (gepel), primitivní zvedací stroj na zvedání solných bloků poháněný koňskou silou, pocházející z roku 1881 a nahrazující menší instalaci z roku 1864 – jediný stroj tohoto druhu zachovaný na svém původním místě ze všech solných dolů v Rumunsku a pravděpodobně v Evropě. Stejně tak se zde zachovala kovárna a solný mlýn, svědkové preindustriální technologie. V Dole Rudolf se nachází také „Schodiště bohatých" (Schodiště císařů), filigránové dřevěné schodiště z jedlového dřeva, nejstarší dřevěná konstrukce v dole, po kterém údajně sestoupil sám císař František Josef; od té doby žádný horník nesměl toto schodiště používat, bylo vyhrazeno šlechtě – odtud jeho název.

Důl Iosif (Josef), otevřený kolem roku 1740 a pojmenovaný na počest císaře Josefa II. (1741–1790), je kuželovitá komora ve tvaru zvonu 112 metrů hluboká a 67 metrů v průměru u základny. Díky svému tvaru a absenci spojení s jinými hlavními těžebními body má tato komora silnou ozvěnu, vysoké zvuky jsou opakovány až dvacetkrát, odtud název „Síň ozvěn". V současnosti lze Důl Iosif obdivovat pouze z balkónů vytesaných do soli na úrovni dopravní galerie, nacházejících se pod ní, v hloubce 80 metrů.

Důl Ghizela, otevřený v roce 1857 a určený být podobný Dole Rudolf, zůstal pouze ve stadiu přípravných prací. V roce 1992, při znovuotevření dolu pro léčebné účely, byla osmiúhelníková síň rozšířena a přeměněna na Léčebný pavilon, využívající ideální solné mikroklima pro speleoterapii. Podzemní galerie tohoto dolu představuje geologickou rezervaci, turistům nepřístupnou, nacházející se 15 metrů nad dopravní galerií Františka Josefa.

Technika otevírání solných šachet v středověku a novověku byla uměním sama o sobě. Před otevřením nové šachty se prováděly průzkumné vrty; pokud do 36 metrů nebyla zachycena sůl, bylo od projektu upuštěno. Šachty se hloubily čtvercového profilu, každá strana měla 2,8 metru, až 4 metry pod kontakt sterilní hornina-sůl, poté se postupně rozšiřovaly. Prováděl se „základ" z dřevěných trámů vsazených do soli, poté se šachta vystrojila směsí jílu, plev a ovčí vlny pro izolaci, následovanou dřevěnými trámy. Stěny byly obloženy buvolí kůží, aby se zabránilo přímému kontaktu vody se solnými stěnami. Důl nabýval kuželovitého-ogiválního tvaru a byl prohlášen připraveným k těžbě pouze tehdy, když zástupce solné správy, stojící na solném balvanu uprostřed šachty, už nemohl dosáhnout ke stropu kladivem. Náklady na otevření přesahovaly 5 000 stříbrných florénů.

Transformace: Z průmyslového dolu na evropskou kulturní destinaci

Po skončení druhé světové války vstupuje Solný důl Turda do období úpadku a neočekávaných transformací. Těžba soli definitivně končí v roce 1932, z důvodu primitivního technického vybavení, nízké výtěžnosti a konkurence jiných aradských solných dolů (zejména Ocna Mureș, která převzala roli koordinátora těžby soli po roce 1840). Během války byl důl používán jako protiletecký kryt pro obyvatelstvo města a mezi lety 1948 a 1992 bylo prvních 500 metrů galerie Františka Josefa využíváno jako sklad sýrů – neobvyklé využití, které však přispělo k zachování struktur.

Znovuotevření Solného dolu Turda v roce 1992, za turistickým a léčebným účelem, značí začátek nové éry. Podzemní mikroklima – s konstantní teplotou 10–12 °C, vlhkostí 75–80 % a optimální koncentrací aerosolů chloridu sodného – je uznáváno pro své blahodárné účinky na respirační onemocnění. Speleoterapie (z řeckého „speleos" – jeskyně) a haloterapie (z „halos" – sůl) se zde praktikují, zařazujíce se do evropské tradice sahající do 19. století, kdy němečtí a rakouští lékaři začali oficiálně uznávat léčebné vlastnosti solného vzduchu. Podobná centra speleoterapie fungují v Polsku (Wieliczka, s podzemní nemocnicí v Kopalnia Soli), v Česku (Ostrava), v Německu (Berchtesgaden), v Maďarsku (Tapolca) a ve Slovinsku (Škocjanske jame), tvoříce evropskou síť podzemních léčebných stanic.

Skutečný znovuzrození Solného dolu Turda však nastává mezi lety 2008 a 2010, kdy se s finanční podporou Evropské unie prostřednictvím programu PHARE 2005 ESC provádějí rozsáhlé modernizační práce v hodnotě přibližně 6 milionů eur (5 888 000 eur). Projekt, vedený architektem Dumitru Iosifem, za účasti architektů Mariuse Danciu, Cornelie Danciu a Ioany-Olivii Danciu, transformuje důl na turistický komplex světové úrovně. Slavnostní otevření v lednu 2010 značí vstup Solného dolu Turda do mezinárodního turistického okruhu a uznání na sebe nenechává dlouho čekat: v roce 2013 Business Insider řadí důl mezi „25 skrytých pokladů světa, které stojí za cestu", CNN jej označuje za nejkrásnější podzemní místo na světě a Zelený průvodce Michelin mu uděluje dvě hvězdičky – jediný solný důl v Rumunsku s tímto oceněním.

Modernizace z roku 2010 byla příkladem současného designu integrovaného do historické památky. V Dole Rudolf byl instalován ultramoderní panoramatický výtah a panoramatické kolo 20 metrů vysoké – pravděpodobně jediné funkční panoramatické kolo v podzemí na světě – které nabízí 360stupňový výhled na lichoběžníkovou dutinu. Bylo vybudováno amfiteátr s 80–180 místy (s vyhřívanými sedadly) pro koncerty a představení, sportovní hřiště, bowling, minigolf, kulečník, stolní tenis a dětské hřiště. V Dole Terezie bylo podzemní jezero vybaveno přístavištěm a veslařskými loďkami, umožňujícími turistům veslovat na přesycených slaných vodách v jedinečném prostředí. Tato vybavení, ačkoli některými puristy průmyslového dědictví kritizovaná, transformovala Solný důl Turda v evropský model rekonverze průmyslového dědictví na kulturní destinaci, podobně strategiím aplikovaným na Zollverein v Německu (památka UNESCO), na Tate Modern v Londýně nebo na průmyslová muzea v Manchesteru a Birminghamu.

V roce 2012 byl Solný důl Turda vyhlášen „Turistickým projektem roku" v Rumunsku. V roce 2015 je důl zapsán na seznam historických památek okresu Cluj (kód LMI CJ-II-m-A-07801). Mezi lety 2012 a 2014 byl proveden spojovací tunel mezi Dolem Terezie a Dolem Iosif, 50 metrů dlouhý, umožňující zařazení Dolu Iosif do turistického okruhu.

Legendy, osobnosti a zlomové okamžiky

Solný důl Turda je nabit legendami a příběhy, které mu propůjčují mýtickou auru. Jednou z nejznámějších je legenda, podle níž byla sůl těžena pouze svobodnými lidmi, nikoli otroky nebo odsouzenci – vzácnost v dějinách evropského hornictví. Horníci byli zaměstnáváni na jednoletá období, začínající 7. ledna (Boboteaza), a dostávali roční mzdu 12 florénů plus komunitní dary při čtyřech hlavních svátcích: sud vína, vůl a 100 chlebů. Tato organizace práce připomíná systém cechů středověkých hanzovních měst nebo německých hornických center.

„Schodiště bohatých" (nazývané také „Schodiště císařů") je zahaleno tajemstvím. Legenda praví, že císař František Josef I. sám sestoupil po tomto dřevěném schodišti z jedlového dřeva během návštěvy dolu a od té doby žádný horník nesměl toto schodiště používat, bylo vyhrazeno výhradně šlechtě a významným hostům. Schodiště, nejstarší dřevěná konstrukce v dole, má filigránové provedení a představuje výhodu odolnosti v solném prostředí, jedlové dřevo je totiž nepropustné pro vlhkost.

Oltář vytesaný do solné stěny v Síni záznamu (Síň svolání) představuje unikátní duchovní prvek. Horníci, věřící, vytesali do solné stěny oltář, kde každое ráno důlní kněz sloužil mši, aby byli všichni dělníci chráněni v hlubinách. Tato náboženská praxe v podzemí připomíná kaple vytesané do soli ve Wieliczce (Polsko), kde je uctívána svatá Kinga – maďarská princezna, která se stala svatou ochránkyní horníků, nebo podzemní kostel v Hallstattu.

Klíčovým historickým okamžikem bylo zachycení, v roce 1857, během hloubení průzkumné galerie Dolu Ghizela, starého neznámého hornického díla – pravděpodobně šachty z římského období nebo raného středověku. Tento objev odhalil kontinuitu těžby soli v Turda po dvě tisíciletí, propojující římskou éru s habsburskou.

Osobnost mineraloga jezuity Johanna Fridvaldszkyho, který v roce 1767 popsal turdské šachty jako „tak slavné, že téměř nemají sobě rovné na celém východě", ilustruje evropský prestiž dolu již v 18. století. Jeho podrobný popis konstrukčního systému šachet, většího a staršího dolu uzavřeného v roce 1762 z důvodu nebezpečí sesuvu (dnes jezero č. 2 Durgău), jakož i postupů těžby s crivacem poháněným koňmi, představuje dokument neocenitelné hodnoty pro evropskou technickou historii.

Průmyslové dědictví a současné evropské vazby

Solný důl Turda je součástí Evropské sítě průmyslového dědictví (ERIH – European Route of Industrial Heritage), iniciativy, která propaguje nejvýznamnější místa průmyslového dědictví v Evropě, uznávané od roku 2019 jako Kulturní trasa Rady Evropy. V této síti se Solný důl Turda nachází vedle míst jako Wieliczka a Bochnia (Polsko, památka UNESCO), Hallstatt (Rakousko, památka UNESCO), Zeche Zollverein (Německo, památka UNESCO) nebo uhelné doly v Belgii a Velké Británii.

Srovnání s jinými velkými evropskými solnými doly je poučné. Pokud Wieliczka ohromuje solnými plastikami, podzemními kaplemi a uměleckými galeriemi (jsouc „dílem umění", jak ji popisují návštěvníci), a Hallstatt svou starobylostí (těžen od doby bronzové, s mumiemi horníků zachovanými v soli), Solný důl Turda se odlišuje kolosálními rozměry komor, unikátní kombinací autentického průmyslového dědictví a moderních turistických zařízení a terapeutickým mikroklimatem. Podzemní panoramatické kolo, jezero s loďkami, amfiteátr a rekreační zóna v Dole Rudolf nemají obdoby v jiných evropských solných dolech, transformujíce návštěvu v multisenzorický zážitek.

Tradice speleoterapie v Solném dole Turda se zařazuje do širšího evropského proudu. V Německu lázeňské stanice v Berchtesgadenu a Bad Reichenhallu vyvíjely zdravotní programy založené na solných aerosolech již od 19. století. V Polsku podzemní nemocnice ve Wieliczce každoročně léčí tisíce pacientů s respiračními onemocněními. V Česku centra v Ostravě a Kúpele Kyselka nabízejí speleoterapeutické kúry. V Maďarsku je jeskyně Tapolca (Tavas-barlang) používána k léčbě bronchiálního astmatu. Solný důl Turda, se svým Léčebným pavilonem v Dole Ghizela a vzduchem nejvyšší čistoty (s pouhými 4–10 mikrobiálními tělesy na metr krychlový v určitých zónách), se připojuje k tomuto evropskému okruhu medicínského turismu a wellness, těšíc se uznání Světové zdravotnické organizace ohledně účinnosti haloterapie.

Praktický průvodce návštěvou a zážitek dnešního turistu

Návštěva Solného dolu Turda v roce 2026 nabízí kompletní zážitek, který spojuje historický objev, relaxaci a dobrodružství. Důl je otevřen denně, od pondělí do neděle, mezi 09:00 a 18:00 (poslední vstup v 17:00), návštěvně přístupný po celý rok, bez ohledu na roční období. Podzemní teplota zůstává konstantní mezi 10 a 12 stupni Celsia a vlhkost je 75–80 %, což činí nezbytným teplé oblečení a pohodlnou obuv, dokonce i uprostřed léta.

Přístup je možný dvěma vchody: hlavní moderní vchod, z turistického centra Salina-Durgău (Aleea Durgău č. 7, GPS: 46.588833°N, 23.787632°E), a starý vchod přes Galerii Františka Josefa (ulice Salinelor č. 54B, čtvrť Turda Nouă, GPS: 46.583742°N, 23.776267°E), tento druhý je přístupný i pro osoby s neuromotorickým postižením. Z centra města Turda zajišťuje spojení s dolem autobus linka 17, avšak s nízkou frekvencí; lze se dostat i pěšky (cca 30 minut) nebo taxíkem. Solný důl se nachází přibližně 30 kilometrů od Kluže-Napoky a lze jej snadno zařadit do jednodenního výletu z univerzitního města, vedle soutěsky Cheile Turzii nebo historického centra Kluže.

Vstupné pro rok 2026 činí: dospělí 60 RON v pracovních dnech a 70–90 RON o víkendu (v závislosti na období), pro důchodce, děti, žáky a studenty 35–40 RON v pracovních dnech a 40–59 RON o víkendu. Děti do 3 let mají vstup zdarma. Organizované skupiny minimálně 20 osob mají nárok na bezplatného průvodce, s předchozí rezervací. Vstupenky lze zakoupit online prostřednictvím oficiální platformy salinaturda.eu, což umožňuje vyhnout se frontám, zejména v letní sezóně a během svátků.

Prohlídková trasa začíná Galerií Františka Josefa, tunelem 850 metrů dlouhým vyhloubeným ve tvaru podkovy, který poskytuje první dojem z mohutnosti hornických prací. Podél galerie kamenné desky („pegs") značené každých 10 sáhů (fathoms) měřily délku galerií. Průchod galerií odhaluje jemný voštinový kras a solné výkvěty, které obalují stěny. Na konci galerie návštěvníci přicházejí k Dolu Iosif („Síň ozvěn"), kde mohou vyzkoušet unikátní akustiku komory z balkónů vytesaných do soli. Následuje Síň crivacu, která ukrývá těžební stroj z roku 1881, unikátní v Evropě, a Síň záznamu (Síň svolání) s Oltářem vytesaným do soli a Schodištěm bohatých.

Sestup do Dolu Rudolf se provádí buď panoramatickým výtahem, nebo po 172 schodech (13 „pater" značených roky těžby). Na dně dolu, v hloubce 120 metrů, se rozprostírá svět podzemní rekreace: panoramatické kolo 20 metrů vysoké (okružní jízda 8 minut, příplatek), amfiteátr, sportovní hřiště, bowling, minigolf, kulečník a stolní tenis. Všechny tyto aktivity se platí zvlášť a pouze v hotovosti (v podzemí není bankomat). Poslední etapou trasy je Důl Terezie, s jeho podzemním jezerem, solným vodopádem, stalaktity a centrálním ostrovem. Zde si lze pronajmout veslařské loďky (maximálně 3 osoby na loďku) pro plavbu po přesycených vodách, v téměř mystickém tichu, přerušovaném pouze ozvěnou vesel.

Pro zájemce o terapeutickou složku nabízí Léčebný pavilon v Dole Ghizela sezení speleoterapie, doporučovaná pro chronická respirační onemocnění: bronchiální astma, chronické bronchitidy, alergické rinosinusitidy, hypertrofické rinitidy. Kúra se koná přednostně v časovém rozmezí 9:00–14:00, po dobu 14–18 dní (7–10 dní u dětí), s pobytem v Léčebném pavilonu Ghizela. Osoby s kardiálními onemocněními vstupují pouze s lékařským doporučením a děti do 3 let potřebují lékařské potvrzení.

Budoucnost: Rozšíření Dolu Iosif a projekt UNESCO

Solný důl Turda se nachází na prahu nové éry rozvoje. V říjnu 2026 představily místní úřady oficiálně ambiciózní projekt rozšíření, financovaný z evropských fondů prostřednictvím Regionálního programu Severozápad 2021–2027, v hodnotě 126,72 milionu lei (přibližně 25–27 milionů eur). Smlouva o financování byla podepsána 26. května 2025 a období realizace činí 56 měsíců, s předpokládaným dokončením na konci roku 2029.

Projekt, nazvaný „Rozvoj turistiky Solného dolu Turda prostřednictvím vybavení Dolu Iosif a modernizace léčebné základny", předpokládá zařazení Dolu Iosif („Síň ozvěn") do turistického okruhu na ploše přibližně 10 000 metrů čtverečních. Budou vybudovány spojovací tunel mezi Dolem Iosif a Dolem Terezie, čtyři panoramatické výtahy, visuté lávky, podzemní kino, sportovní hřiště a modernizovaná lázeňská základna na mezinárodní úrovni. Důl Iosif, se svým zvonovitým tvarem, průměrem 67 metrů a hloubkou 115 metrů, se tak stane „podzemním městem" věnovaným relaxaci, sportu a zdraví. Odhaduje se, že investice zvýší počet návštěvníků nejméně o 20 % v prvním roce po realizaci a zdvojnásobí přijímací kapacitu dolu.

Starosta města Turda, Cristian Matei, oznámil záměr předložit všechny potřebné studie, aby Solný důl Turda vstoupil do světového dědictví UNESCO, status, který si zaslouží svou jedinečností, univerzální hodnotou průmyslového dědictví, které představuje, a svým přínosem pro kulturní paměť Evropy. Tato ambice řadí Solný důl Turda mezi velká místa evropského průmyslového dědictví, vedle Wieliczky (Polsko), Hallstattu (Rakousko), Zollvereinu (Německo) nebo Blaenavonu (Wales), všech zařazených na seznam světového dědictví UNESCO.

Závěr: Živé evropské dědictví

Solný důl Turda je mnohem více než bývalý solný důl přeměněný v podzemní zábavní park. Je živým památníkem evropské historie, kde se geologické vrstvy 13,5 milionu let setkávají s historickými vrstvami civilizace: od římských inženýrství V. makedonské legie, přes ambice habsburské dynastie a rakouskou průmyslovou revoluci, až po současnou turistickou inovaci financovanou Evropskou unií. Každá komora, každá galerie, každý stroj zachovaný na svém místě vypráví o Evropě obchodu, techniky a kultury, o Evropě, v níž sůl – „bílé zlato" – formovala ekonomiky, financovala války a říše a vytvářela vazby mezi národy.

Pro kultivovaného evropského cestovatele nabízí návštěva Solného dolu Turda hluboký zážitek: sestup 120 metrů pod zem, do prostoru, kde umělé světlo odhaluje solné katedrály 90 metrů vysoké, plavbu na loďce po slaném jezeře v komoře ve tvaru zvonu, výstup na panoramatické kolo, abychom viděli shora velkolepost hornických prací, a dýchání terapeutického vzduchu, který léčil generace horníků a turistů. Je to zážitek, který umisťuje Rumunsko a Transylvánii do srdce Evropy, dokazující, že kulturní dědictví tohoto koutu světa je integrální součástí společné paměti kontinentu. Solný důl Turda není jen nejkrásnějším podzemním místem na světě – je živou lekcí evropské historie, vytesanou do soli, otevřenou budoucnosti.